Sen všech obchoďáků, ale hlavně jejich nadřízených, potažmo jejich firem. Skutečnost je však lehce odlišná. A trnitá. A bolestivá. A plačtivá. Často skončíte na chodníku, kravatu trochu natrženou, nohavice špinavé a závidíte bezdomovci naproti, toho času popíjejícího nějaký šnaps. Jak tedy oslovit klienta a dotáhnout vše do zdárného konce? Zdánlivě jednoduchá otázka nabízí také zdánlivě jednoduchou odpověď.
Oslovení v dnešní době není problém. Na základě vlastních zkušeností volím co nejméně invazivní oslovení. Takové, které dá tazateli čas. Čas na přečtení, čas na přemýšlení, čas na odmítnutí. A tak jednou ze sta, čas na přijetí a odpověď. Jaký je tedy dle mě nejméně invazivní postup? Samozřejmě e-mailem. Jak jinak? Psaní e-mailu mě osobně dá čas promyslet, co vše chci do oslovení napsat, čím chci zaujmout.
Nezapomenu na nejdůležitější body – kdo jsem já, kdo je moje společnost, co děláme, co umíme, s kým spolupracujeme, proč vlastně zrovna vás oslovuji a na konci pac a pusu… tedy spíše a lépe rozloučení a případně osobní přání, např. hezkého dne. Zapomeňte na šablony! I u e-mailu klient musí vědět, že jste tu jen pro něj a splníte mu (obrazně a v rámci vašich možností a chtění), co bude chtít.
Lidé dnes berou konverzaci v e-mailech daleko vstřícněji než telefonování, případně na první nášlap osobní představení (to dnes dělají snad jen prodavači plynu a to my nejsme, že?!). Vy i klient máte čas, vy i klient máte pocit bezpečí. Ostatně klienta v pocitu bezpečí udržujeme po celou dobu jednání s ním. Nám obchoďákům pocit bezpečí končí odpovědí klienta – „Zavolejte, zaujal jste mě.“
Ale o tom až příště.